Tento a další dopisy z Běloruska zveřejňuji na přání a se svolením jejich autora, ovšem bez uvedení jeho identifikace (též jeho přání).
Zveřejňovány jsou bez jakýchkoliv obsahových úprav.
Zdravím vás, přátelé.
Včera jsem psala o odebraných dětech. Ve středu jejich matce přisoudili pokutu a pak ji propustili. Ona si následně děti vyzvedla, takže už jsou zase doma.
Mohlo by se zdát, že akce v Bělorusku probíhají jen o víkendech, ale není to pravda. Přes týden se odehrávají studentské akce, do kterých se zapojuje i řada kantorů, dále akce sportovců, večerní akce na sídlištích apod. Lidé vycházejí na ulice už dopoledne okolo 10.00, stavějí se do „řetězů solidarity“ v různých částech města, nebo protestují před vybranými budovami (soudy, věznice, úřady…). Ve středu se například konal studentský „Proces vsedě“ (či „sedící protest) pod heslem „Sedíme na podporu těch, kdo sedí.“ Studenti středních a vysokých škol si sedali na schody do školy nebo na chodníky a trávníky před školami. Úřady města na to pohotově zareagovaly tak, že u některých škol prostranství před vchodem ohradily z důvodu „oprav“, někde dokonce postavily nějaké stroje. Žádné práce se tam ale nekonaly, šlo jen o zabránění studentům využít ten prostor k protestům.
V Hrodně se měl konat soud nad cévním chirurgem A. Cylindzem, který se pravidelně účastnil demonstrací ve městě. Soud byl nakonec odročen, ale přišlo ho k němu podpořit asi 40 lidí, včetně asi 10 duchovních (katolický, pravoslavný a luteránský pastor). Pan doktor je katolickým věřícím. Na akce vycházel s ikonou a křížem. „Modlím se za Bělorusko. A teď musím soudu vysvětlit, že se modlím,“ řekl.
Objevila se informace o dalším šíleném případu. Od 11. srpna je ve vazbě šestnáctiletý Mikita. Zatkli ho doma, když otec byl v práci, a obvinili ho z výtržnictví podle trestního paragrafu. Údajně házel zápalné lahve na milicionáře. Kluk tvrdí, že v době, kdy probíhala na náměstí demonstrace, čekal na zastávce na kamaráda. Pak se schylovalo k zásahu OMONu, lidé začali utíkat a Mikita utíkal také. Žádné důkazy proti němu neexistují. Při výslechu byla přítomna jeho matka a Mikita jí řekl, že ho bijí. Udělalo se mu špatně a záchranka ho odvezla do dětské nemocnice. V sanitce říkal lékaři, že jej bijí do hlavy i na jiná místa tak, aby to nezanechalo stopy. Rodiče s ním nesměli zůstat v nemocnici, hlídalo ho tam několik milicionářů. Druhý den ho odvezli zpět do vazby, kde se s ním mohl setkat otec. Mikita mu plakal na rameni a říkal „tatínku, každý den mě bijí! Támhleten (ukazuje očima) mě bil.“ Mikita se léčí s epilepsií, rodiče se bojí, že se jeho stav zhorší.
Ve vězení se ocitl další náš bratr, bloger Eduard Palčys. Dostal 30 dnů vězení (a ještě má z června 15 dnů, které zatím neodseděl; ty mu mohou přidat). Eduard v roce 2014 web 1863х.com, kde pod jménem John Silver začal zveřejňovat texty z historie a současnosti. Časem si získal popularitu. Dokázal nadchnout tisíce lidí, aby se zajímali o historii Běloruska, aby přehodnotili pohled na běloruskou historii i současnost. V r. 2016 byl ve vězení – byly proti němu zahájeny dvě trestní řízení za jeho publikace: v devíti soud shledal „extremismus“ a v jednom dokonce „šíření pornografie“. O případu se tak mluvilo, že ve výsledku Eduardům web začaly sledovat tisíce lidí. Po propuštění Eduard pokračoval se své činnosti a začali s manželkou chodit do církve. Stal se velmi známým aktivistou. V červnu ho zadrželi a odsoudili k 15 dnům, které ale neodseděl. Od té doby se skrýval až do úterka, kdy byl zadržen a odsouzen ke 30 dnům. Eduard je členem letničního sboru Jan Pradviesnik. Přátelí se se Zmitrem Daškievičem (rovněž členem toho sboru), je aktivní v obraně Kurapat a v dalších akcích.
Do protilukašenkovských protestů se aktivně zapojují běloruští sportovci. Chodí na demonstrace, nahrávají videa s výzvami národu, silovým složkám, Lukašenkovi… Symbolem sportovního protestu se staly především dvě dívky. Dvojnásobná olympijská stříbrná medailistka Alexandra Herasimenjová kromě toho, že chodí na demonstrace, vystavila na prodej své olympijské dresy a výtěžek z prodeje chce věnovat obětem násilí. Řekla, že „po všech těch událostech, které se odehrály, po vší té temnotě lidé vycházejí do ulic. Jsou biti, a přesto vycházejí pokojně. Když jsem se poprvé připojila k pochodu, cítila jsem energii lidí. Cítila vzájemnou podporu. Neviděla jsem ani gram agresivity. Měla jsem slavnostní pocit srovnatelný s olympiádou.“ Druhá je basketbalistka Alena Leučanka – ta už od června jako jedna z prvních sportovců vystupovala za čestné volby, později vystupovala proti násilí, mluvila o mučení na Akrescina, podporovala stávkující. Při sportu získala mnohá zranění, ve středu chtěla odjet na léčení a rehabilitaci do zahraničí, na letišti ji ale zadrželi a odsoudili k 15 dnům vězení. Její kolegyně z týmu ze solidarity odmítají hrát zápasy. I další sportovci vyzvali kolegy, aby jako akt solidarity s Leučenkovou bojkotovali všechny sportovní akce v Bělorusku.
Mějte se hezky.
Komentáře
Okomentovat