Tento a další dopisy z Běloruska zveřejňuji na přání a se svolením jejich autora, ovšem bez uvedení jeho identifikace (též jeho přání).
Zveřejňovány jsou bez jakýchkoliv obsahových úprav.
Milí přátelé,
v sobotu se konal další ženský pochod. Byl nazvaný „bliskučy“, což se dá přeložit jako „skvělý, velkolepý, blýskavý, třpytivý, lesklý, brilantní, geniální“. Můžete si vybrat slovo, každé na něj sedí. Zúčastnilo se ho asi 2000 žen a v jeho průběhu bylo více než 300 žen zadrženo! Věnujte čas a prohlédněte si fotky v příloze! Na jednu stranu zobrazují skutečnou surovost silových jednotek. Na druhou stranu nezlomnou hrdost mnohých demonstrantek/demonstrantů. Oni jdou na demonstraci a vědí, že mohou skončit ve vězení. Počítají s tím. A stojí jim to za to. Novinář Franak Viačorka napsal: „Každý týden Lukašenko zvyšuje úroveň represí a sonduje, kde jsou hranice trpělivosti. Žádná úcta k mužům, žádná úcta k ženám, žádná lítost k dětem, starším lidem, ani lidem se zdravotním postižením. Lidé v uniformě brání autoritářský postkomunistický režim a táhnou zemi do minulosti. Tyto ženy ztělesňují nové moderní, evropské Bělorusko. Vytvářejí kulturu, rozvíjejí ekonomiku, tvoří intelektuální potenciál národa. Jedny z nejodvážnějších a nejklidnějších žen na světě. Zpívají krásnou běloruskou píseň Kupalinka přímo před členy bezpečnostních složek, kteří před chvílí brutálně zadrželi další účastníky pochodu https://www.facebook.com/viachorka/videos/10157856474852169/ Toto je nejbrutálnější zásah od samého začátku ženských pochodů. Lukašenko se cítí neporazitelně poté, co dostal od Putina peníze a politickou podporu. Ale mýlí se, když si myslí, že protest zmizí.“ Doporučuji vám si video pustit, je to síla!
19. 9. 1991 Vrchní sovět Běloruska přijal usnesení o změně názvu Běloruské sovětské socialistické republiky na Běloruskou republiku. Jako státní znak schválil „Pahoniu“ a státní vlajku – bílo-červeno-bílou vlajku. Pod bílo-červeno-bílou vlajkou Lukašenko skládal svou první prezidentskou přísahu. Nedlouho poté uspořádal referendum, v němž si údajně Bělorusové odhlasovali, že se chtějí vrátit k sovětským státním symbolům. Toto referendum je považováno za první z řady falsifikací, které Lukašenkovu vládu provázejí. V následujících letech se postupně bílo-červeno-bílá vlajka stala zakázaným symbolem a za její vyvěšování lidi odsuzovali do vězení. V roce 2020 se statisícová shromáždění konají pod národními symboly, navzdory tomu, že úřady je stále strhávají, sundávají, ničí. Bělorusové provedli nové, spontánní, rozhodně nezmanipulovaní referendum o státní symbolice.
Častokrát mě to vedlo k úvahám… My si to ani neumíme pořádně představit. Už víc než sto let máme naši krásnou vlajku. Náš hrdý státní znak komunisti sice trochu znetvořili, ale pořád zůstal lvem. Nikdy nám nikdo symboly nebral. Možná proto málokdo z Čechů miluje státní vlajku a státní znak, málokdo je na ně hrdý. Já jsem se to díky Bělorusům naučila. Díky nim jsem si plně uvědomila, jak je to úžasné, že máme svou vlajku, znak, řeč a nikdo nám je nebere. Přitom v historii stačilo tak málo, a mohli jsme na tom být jako oni…
Několikrát jsem psala o hrozbě odebrání dětí různým zadrženým lidem. Na demonstraci 17. září zadrželi Alenu L. kvůli „prověrce dokumentů“ a hned jí vzali telefon. Alena a její muž jsou občanští aktivisté, již několikrát odbývali několikadenní správní tresty. Tentokrát Alenu ve 23.00 pustili, ona ale nestihla do 18.00 vyzvednout šestiletého syna Arcioma z družiny. Pracovnice družiny nezavolaly ani otci, ani prarodičům či jeho plnoleté sestře, ač jejich telefony mají, ale zavolali sociálku. Ta chlapce odvezla do sociálního zařízení (běloruské obdoby „Klokánku“). Následující den 18. 9. přišla sociálka k matce prověřit podmínky, v nichž dítě žije. Neměli žádné připomínky, odmítli ale rodině dát kopii svého protokolu. V „Klokánku“ odmítli matce dítě vydat bez osvědčení ze sociálky, a dokonce jí ani neumožnili se s ním vidět – prý kvůli koronaviru. V sobotu se matka do „Klokánku“ vypravila znovu a zároveň se před jeho budovou sešlo víc než 300 lidí, kteří přišli matku podpořit (na fotce v příloze najdete Zmitra Daškieviče s dcerkou Magdou, který tam také byl). Nakonec to skončilo tak, že Aleně syna vydali. Díky Bohu za zdárný konec, protože znám několik případů, kde rodiče o děti skutečně přišli!
Dostala jsem dotaz, jak je to v Bělorusku s koronavirem, rouškami… Lukašenko epidemii nijak neřešil. Jako si teď lidé sami řídí protesty, tak si v minulých měsících sami řídili karanténu apod. Bylo tam velmi mnoho mrtvých, ale pravdivé statistiky neexistují. Roušky nařízené nejsou, lidi je nosí sami od sebe. Není zakázáno nic, lidé se sami chrání. V tom „nic“ se ale koronavirem stále argumentuje, když se to hodí – kvůli karanténě se soudy dělají přes skype (= příbuzní nemohou své zatčené milé vidět), nepřijímají ve vězeních balíčky, nejsou návštěvy apod. Ovšem to vše je jenom někdy, a někdy zase ne, prostě jak se soudci či bachařům chce. Nemoc tam stále je jako všude.
Koordinační rada S. Cichanouské má řadu sekcí (pracovních skupin), které pracují v různých oblastech na způsobech převzetí vlády v zemi. Je ekonomická skupina, ekologická, pedagogická apod. Našla jsem stránky křesťanské https://belarus2020.churchby.info/?lang=by Jmenuje se „Církev a protesty v Bělorusku“, je tam možnost volby několika jazyků (musí se to ale trochu hledat), tak se tam můžete podívat.
A víc se mi sem nevejde.
Komentáře
Okomentovat